NÁHODNÁ FOTOGRAFIE

Nepál 2016

 D N K

(Kopec za 6000)

 

Nebojte, nebudu unavovat genetikou či dvojitou šroubovicí nukleových kyselin dle Wattsona Creeka, jen v kostce vylíčím, jak si dva postarší pánové z LKP a několik jejich přátel dopřáli výletu do Himálaje. Zkratka DNK značí Důchodci Na Kopci.

Rok 2016 byl mým posledním ze čtyřiceti, který jsem plně zasvětil řemeslu, jemuž jsem se celý život věnoval a učil. Navíc mi bylo nějakých pár kulatých let a to se má oslavit. Játra a ledviny mají svůj vrchol výkonnosti dávno za sebou, tak nezbývá než testovat srdce a plíce.

Tradičně Nepál, Ruda - kupodivu souhlasí i když pro něho to bude výprava „ceprů“, on by raději drsnou expedici do liduprázdných hor s panenskými štíty. Ale co by neudělal pro odvěkého kamaráda „strejdu Míru“, jednou to skousne. Honza – majitel prodejny nářadí, bílé techniky značky Bosch a širokého sortimentu outdoorového vybavení v našem městečku nad Otavou, jel se mnou do Nepálu po 16.letech. Tehdy jsme jako jedni z prvních přistávali v Lukle na čerstvě vyasfaltované dráze. Ivoš – stavební technik, v důchodu Ferda mravenec, práce všeho druhu, nadšený lyžař a amatérský skialpinista (jako většina z nás). Výpravu doplňují moji dva známí z Francie: Edith – porodní bába milující svého životního druha natolik, že překonala závratě a statečně za ním stoupá i po cestách občas převislých, běhá, lyžuje a nosí těžké bágly. Bob – praktický lékař z Autun, v padesáti letech přičichl k jiným horským aktivitám, než nesmyslnému kličkování mezi davy „kamikadze“ na přeplněných a zledovatělých sjezdovkách.

Vše klaplo a 1. října jsme se sešli v Kathmandu – hotel Marsiyangdi. Z Paříže jsme letěli přes Delhi, kluci z Prahy před Dubai. Servis nám zajišťoval tradičně Sonam. Je možná maličko dražší, ale spolehlivý, přesný a rád se setkávám s jeho tátou Passangem, který na rozdíl od syna prošel tvrdou školou klasických expedic šedesátých a sedmdesátých let. Na den stejně se v KTM zjevil Bouda. Nevím, jakou má zdravotní pojišťovnu, ale po dvou letech opět dostal poukaz na lázeňský pobyt, tentokrát v komplexu B.C. Ama Dablam. Kam se prý hrabou Vyšné Hágy. Tak jsme den odpočinku a administrativy trávili společně a zjišťovali rozsah zničení starých památek zemětřesením z roku 2015.

V Lukle jsme do naší výpravy přibrali dva průvodce Ngimu Sherpu a Ghopala a ještě čtyři nosiče. Začali jsme ukrajovat kilometry a výškové metry po tradiční trekařské dálnici směr B.C.Everest. První týden jsme viděli jen jedno veliké šedivé nic. Moje časté: “A támhle byste viděli normálně tohle a táhle tamto….“, se s nadšením nesetkávalo. Šli jsme trochu „na těžko“, nebyl to klasický trek do E.B.C. s odbočkou na Kala Pathar, podle Boudy Hliněný kopec, ale zamluvil jsem trekking peak! Většina borců leze na Island či Mera peak, já si vybral méně frekventovaný Lobuche East. Na mapě vypadá, že se dá nastoupit přímo z hospody, ale podle moudrých knih se dá z výstupu připravit podívaná a nezapomenutelné zážitky se třemi postupovými tábory. Táhli jsme tedy nejen stany, ale vše další k přežití a pohybu na strmém kopci, včetně fixních lan a sněhových kotev.

Šestého dne se oblačnost rozplynula, morálka a odhodlání posílily. Trekařů jsme potkávali snesitelné množství, míjeli jsme kolony „vysmátých staříků“ v úvodu a závěru kolony s cupitajícím nosičem obtěžkaným obrovskou zdravotnickou brašnou a kufříkem s defibrilátorem. Občas nějakého přetrénovaného staříka či stařenku svezli do údolí vrtulníkem. Každý z nás si cestou nahoru prošel krizičkou při aklimatizaci. Dva dny jsem si pomáhal Diamoxem a to jsme byli asi ve 4 500 m.

12. října jsme vyšli na Kala Pathar 5 540 m. Startovali jsme v 5.10, na vršku jsem byl kolem 7. hodiny. Mačkalo se tam řádně lidstva, jedna čínská soudružka si dodávala kuráže citací Maových

pouček a jeden statečný superman tam mával velkou rudou vlajkou se srpem a kladivem. Chyběl sborový zpěv Internacionály. Vyšla s námi i Edith, nejspíše vytvořila výškový rekord dam z Autunu. Everest, Nuptse,. Lho-La, Pumori na dosah.

Ngima s Rudou se ujali strategického plánovaní našeho výstupu. Ruda by to nejraději dal z jedné vody na čisto, ale přece jenom to nebylo pouze na něm a my ostatní jsme za ním se svojí výkonností více či méně, leč zcela jistě, zaostávali. Mnoho jsem se noc před výstupem nevyspal, budil jsem se děsivou představou, že jsem v jedné lodži zapomněl tyče a kolíky ke stanu. Dobrý, našly se.

 

14. října opouštíme „Hotel nad oblaky“ v Lobuche a přesouváme se do našeho základního a zároveň výškového tábora u jezírka, asi 5 200m. Pro oficiální trekovky tam byly dva kuchyňské stany, jídelna a několik stanů pro klienty. Zčásti byly obsazené rozesmátými Skotkami. Čtyři ženský na dovolený. Honza s Ivošem v jednom, Ghopal s Ngimou ve druhém, já, Bob a Ruda ve třetím stanu. Rychle uvařit, najíst, napít a před soumrakem do spacáku. Ještě před tím si nás Ngima přezkoušel, jestli umíme maličko zacházet s lezeckým „cajkem“ a při druhém kroku na mačkách nehodíme tygra. Jo, a vstáváme v jednu. Tak to prrr, holenku. Skotky do toho šly, ale my opouštěli tábor ve čtyři a úplně stačilo.

Lobuche East má asi 6 100m, ale dolézá se na „Falls summit“ 6 010. Převýšení 800m, od úplné tmy, mrazivý rozbřesk, úchvatné svítání až po polední žár a sestup rozbředlým sněhem. Asi tři sta metrů pod vrcholem je zafixováno modrobílým krouceným špagátem na jaky. Jumar poskakuje a prokluzuje a musí se dotlačovat palcem. Na vrchol jsem dofuněl vydatně povzbuzován věrným Ghopalem půl hodiny po ostatních. 15. října 2016, 9 hodin ráno, bezvětří a veškerá himálajská nádhera kolem. A tak jsem si nadělil dárek na odchod do důchodu, byl jsem spokojený, že se mi to povedlo, ale zároveň jsem si uvědomil, že je na čase ubrat. Stačilo to, loučení s velkými kopci důstojné pod majestátní kulisou nejvyšší hory světa. Díky, díky.

Ruda, Bob, Ghopal a Ngima seběhli až do vesnice, já toho měl plné tenisky. Bob samozřejmě pospíchal za Edith, která na nás dole čekala. Zůstal jsem přes noc v táboře u jezírka, Honza s Ivošem se mnou. Maličko kosa, ale dobře jsem si odpočinul. V poklidu jsme posnídali, nasušili stany a počkali na příchod nosičů, kteří pobrali veškerý náš materiál. Všichni jsme se odpoledne sešli v Tukhle.

Následoval tradičně rozevlátý a rozesmátý návrat, kdy se rychle zapomenou nesnáze a útrapy. Dobrůtky v lodžích, kafíčka a zákusky v cukrárnách, komunikace se světem díky magickým kartám za 200 rupek. Tři závěrečné dny v KTM už maličko nuda, ale tři dny památek a kulinářských zážitků. Skvělou náladu uťala zpráva z Písku, že Honzíkovi umírá táta. Česká sekce nás urychleně a předčasně opustila. Francouzskou sekci pozval Sonam na slavnostní oběd a přišel i s rodiči. Příjemně jsme pojedli, popovídali a slíbili, že se jistě ještě jednou objevíme.

Účastníci zájezdu : Cimický Jan, Laurent Robert, Klíma Rudolf, Krejčíř Ivo, Marichy Edith, Novotný Miroslav

 

Pro ročenku LKP – Jičín 6. února 2017  Mirek Novotný